Jez sushi

• “Jez dobře.“

I.

Jsi turista v japonském přímořském městečku Kurome. Typický batůžkář, co se tu potuluje už několik dní, nasává místní atmosféru a začíná si pamatovat některé ulice, tváře a názvy jídel. Zajímá tě, co další se tu dá poznat. Co se nachází - jak se tak říká - hlouběji pod povrchem. Jsi hladový. Ne po jídle, ale po poznání.

Je večer a ty narazíš na dlouhou táhlou uličku, na jejíž konec nelze ani pořádně dohlédnout. Lehce se klikatí jako had a rozpíjí se do černoty.

Odpojíš se od hlavní turistické trasy, zahneš do té uličky - jako zvídavá nová větvička, co odrůstá dál od kmenu.

Slunce velmi záhy zapadne za horizont, večerní červánky zhasnou, zuhelnatí a rozpijí se do noci v překvapivě krátkém čase. Cítíš vlhkost zdí okolních domů, zdí bez oken. Není tu žádné pouliční osvětlení, ale množství vitálních hvězd nad hlavou ti poskytuje dostatek světla, abys dohlédl alespoň na několik metrů před sebe. Tvůj ještěrčí mozek ti radí, ať to vzdáš, ať jdeš zpátky. Ale jiná část mozku tě naopak nutí pokračovat dál, hlouběji do té uličky, která stále nemá konce.

Tohle městečko je jako prastarý tvor, na povrchu zkamenělý a nehybný, ale s funkčními orgány uvnitř. A je neustále hladový. Stačí mu, aby tu spočíval s doširoka otevřenými ústy, a potrava mu do těch úst leze sama od sebe. Především pak zmatení turisté - takoví jako ty. Ulička, kterou zrovna procházíš, je jícnem toho tvora.

Bez ohledu na toho tvora i ty začínáš být hladový. V dálce zahlédneš tlumené, hřejivě žluté světlo. Támhle ulička končí, pomyslíš si a přidáš do kroku. Kolem nohou se ti proplete několik větrných vírů, nijak zvlášť silných, přesto jasně rozpoznatelných - načechrají nohavice tvých kalhot, olíznou ti kotníky a rázem jsou pryč.

Žluté světlo s každým dalším krokem roste a tvůj mozek se mu snaží dovtípit jeho původ. Brzy však dojdeš poznání, že se ve skutečnosti jedná o malý pojízdný sushi stánek, se stříškou z vlnitého plechu, jinak celý ze dřeva. Na stříšce jsou zavěšené papírové lampióny, jejichž světlo tě sem přilákalo. Vzduchem se k tobě dere vůně čerstvých ryb a mořských řas.

Ze stánku na tebe zírá drobný stařec s kůží pomačkanou jako papír a s lehce nafouklým břichem. Má úsměv od ucha k uchu a velké žluté zuby. Jeho ruce jsou pokryté tenkým solným filmem.

„Nestyďte se, pojďte blíž,“ promluví k tobě tvým rodným jazykem, zcela plynně a zřetelně. „Jistě máte hlad.“

Jsi trochu zaskočený, ale opravdu máš hlad, tak se posadíš na rozkládací lavičku přímo před stánkem. Tvé lokty spočinou na pultu.

„Zrovna jsem připravil výběrové sushi. Rozmanité sushi. Nejlepší sushi v Kurome. Nejen v Kurome!“

„Připravil jste ho... a pro koho?“ zeptáš s podivem, protože kolem není ani živáčka a ty jsi teprve teď dorazil.

„Pro vás přece!“

Stařec na pult položí dřevěný tácek s čerstvým sushi. A nelhal, je opravdu rozmanité. Tu je nigiri, hned vedle maki, uramaki, temaki, temari a pak gunkan.

„Dáte si, ne?“

„Ano, prosím.“

Tomuhle opravdu nelze odolat. I když... některé kousky sushi při bližším pohledu vypadají více či méně podivně.

Stařec si všimne, jak jeho jídlo zkoumáte.

„Rozmanitost,“ řekne, „s sebou nese jistá rizika. Jezte dosyta, ale také... jezte dobře.“

Podá ti dřevěné hůlky a ty si je vezmeš.

„Jezte dobře.“