Kousátko

• Horečnatý sen o strachu, dohodách a nákaze.

Procházím se prosluněným městem s budovami ze zlatavého pískovce a s dlažbami z vápence. Vzrostlé platany vrhají zubaté stíny na promenádách a v táhlých ulicích, kde místní obyvatelé unaveně rozdýchávají horký vzduch léta, které tu je očividně v plném rozpuku. Textura celého města je nepochybně utkaná ze vzpomínek na čarokrásnou Palmu de Mallorca, kterou jsem navštívil pár let nazpátek.

Podle všech měřítek se jedná o idylické místo v idylickém čase, nesoucím idylické počasí. Nicméně, řekněme si to narovinu - takhle úžasné konstelace povětšinou nemívají dlouhého trvání, natož pak ve snech člověka, co spí běžným spánkem, prostým vlivu blažených opiátů. Každý sen, na první pohled jakkoliv prosluněný, totiž disponuje temnými spodními proudy. A za mnou po těch proudech zrovna připlouvá banda zádumčivých kravaťáků. Jejich obleky jsou suché, slušelo by se dodat, nicméně v jejich útrobách zcela jistě proudí černočerná kapalina, nepochybně i vysoce hořlavá.

Připojí se ke mně, nabalí se na mě jako čmeláci na květ. Čmeláci vyválení v černém mazivu. Jeden z nich mě chytne za paži, drží mě pevně a začne určovat směr další cesty. Ani jeden z nich se neobtěžuje mi cokoliv vysvětlovat. Vlastně se na mě ani pořádně nepodívají - jsem pro ně jen zavazadlo, co je potřeba doručit na konkrétní místo.

Zatáhnou mě do starého řadového domu - je potemnělý a zcela vybydlený, jako vystěhované komerční prostory připravené k prodeji. Stěny z marésu jsou nasáklé vlhkem a budí dojem pozvolného rozkladu, který musí trvat už několik staletí. Není to nic víc než prázdná nádoba pro cokoliv, co se tu má v nadcházejících chvílích odehrát.

Ve vzduchu visí nějaká dohoda. Mám něco odsouhlasit, ale stejně tak ve vzduchu visí i nějaký problém kolem toho všeho - nevyřčená dohoda s nevyřčeným problémem.

Noříme se hlouběji do té dlouhé místnosti a světlo proudící dovnitř hlavním vchodem se rozmělňuje do šera.

Postaví mě před obtloustlého muže středního věku, možná staršího - těžko říct, protože kůži má díky velké nadváze řádně napnutou a vyhlazenou. Přiblíží se ke mně, že by se teď mezi nás sotva vešel jeden hubeňour. Když se pohybuje prostorem, tak se nekolébá ze strany na stranu, jak by člověk vzhledem jeho tělesné konstituci čekal - on jednoduše pluje.

Začne na mě vyvíjet nátlak. Dívá se mi zpříma do očí a já najednou ztrácím kontrolu nad svým tělem - nemohu se hýbat, jsem dočista paralyzovaný.

Otevře svá lesklá, upatlaná ústa a začne ke mě promlouvat hatmatilkou, která je zcela mimo běžné lidské chápání. Je to nepřetržitý řetězec slov v konstantní tónině, který nejdřív připomíná horečnaté zaříkávání, aby se v mé rozpouštějící se mysli po chvíli transformoval v jakési útočné vibrace, manipulativní hučící proud. Rty se mu neustále vlní, třou se o sebe, kroutí se a křiví, jako kdyby byly z vláčného želé, které ze všech stran fackují metly splašeného mixéru.

Dívat se na něho a poslouchat ho je mučivý zážitek. Nemůžu před tím zavřít oči, nemůžu si zacpat uši, nemůžu pohnout jediným prstem ani o píď.

Teď se ke mně jeho obličej začne přibližovat - už tak je dost blízko, ale dostává se ještě blíž. A nezastavuje se.

Jeho tvář přepadne čiré zlo - vpije se do ní, do každičkého póru v kůži, do každého záhybu, do měkké tkáně kolem vykulených očí. A já nevidím nic jiného než tu proklatou tvář, upocenou, ulepenou, fialovými žilkami protkanou podobiznu černé magie.

Jedním okem se stále dívá na mě, přičemž to druhé se mu v jednom děsivém momentu - takovém tom momentu, který automaticky natahuje čas - stočí do strany a lehce dolů, jako kdyby se teď díval na kořen vlastního nosu.

Pomalu rudne vzteky, kůži má napnutou, že by mu měla každou chvílí prasknout - je jako uzené selátko.

A u toho všeho ani na moment nepřestane mumlat.

Provede výpad. Chytí mě za ruku. Ne jako člověk, kterému ve vteřině rupne v palici, ale jako šelma. Jako sebevědomá šelma, co do tohohle momentu netrpělivě číhala na svou kořist.

V další vteřině se mi zakousne do ruky - přímo mezi palec a ukazováček. Je až s podivem, jak má najednou široká ústa, tenhleten čuník s naducanými tvářemi. Ven mi teď trčí pouze palec a malíček a poslední články zbylých prstů. Všechny prsty se kroutí v křeči jako červi naleptaní na rozpáleném asfaltu.

Teď má plná ústa, ale jeho mumlavá mantra pokračuje stále dál - protože teď ji v bolesti opakuji už přímo já.

Kouše mě a kouše stále silněji. Je jako stroj, drtič, co se zasekl v jediném destruktivním úkonu. Ač je ta bolest už tak takřka nesnesitelná, s každou další vteřinou se nadále stupňuje. Mám pocit, že mi ty prsty každou chvílí zcela překousne.

Kravaťáci mi připomenou onu dohodu. Pořád mi není jasné, čeho se vlastně týká, ale v tomto příšerném okamžiku jsem ochoten přistoupit na jakékoliv podmínky. Ti krávaťáci na mě jednoduše poslali archetypální monstrum z krabičky, které existuje jenom proto, aby někoho zlomilo. A já jsem už zlomený. Přistoupím na cokoliv, jen aby to celé okamžitě skončilo. Jenže ten šilhavý čuník nepřestává - drží mě jako pes s vykloubenou čelistí. A v jeho šilhavém oku se zračí jakási nákaza.

Na chvíli se mi zastře zrak. Jeho tvář ztratí jasné obrysy a promění se v nejasnou hmotu, jen tušenou masku šelmy urvané ze řetězu.

Jakmile se mé oči vzpamatují, už nevidím toho čuníka, kdepak - teď se dívám sám na sebe jeho vlastníma očima, vypadám úplně jako on a to já sám se koušu do své vlastní ruky.

Koušu se do své ruky a nemohu s tím přestat, i když ta bolest je už k nevydržení.

A pak se probudím. Probudí mě ta bolest. Ležím ve své posteli, doma, v ložnici, moje žena vedle spokojeně oddychuje a psi nám podřimují v nohách, jak to mají ve zvyku.

A já pořád vidím tu zlou tvář. Ty tlusté rty, to šilhavé oko, tu ulepenou kůži - všechno se mi to vpilo do očí a zateklo přímo do mysli. Žádná mlhavá vzpomínka na sen, kdepak, já ho vidím zcela jasně. A to jeho mumlání se transformovalo do vibrace, která mi teď svírá srdce a ždíme mi plíce.

Je hluboká noc a mě jímá děs a hrůza. Mám potřebu se přikrýt peřinou až ke krku, až po uši, jako malé dítě, co se bojí bubáka.

Doteď nevím, s čím jsem nakonec v tom temném, vlhkém domě souhlasil, co mělo být předmětem celé té dohody. Možná mě ti kravaťáci chtěli jen nakazit nemocí toho uzeného selátka. Jaké mohou být projevy takové nemoci - to si netroufám ani pomyslet.