Sklizeň

• Tichý sen o shluku a vzletu

Novostavby rodinných domů na kraji vesnice trčí do okolní krajiny jako čerstvě naleštěné výrůstky na zahnědlé kosti. Je teplý letní den, stojím na zahradě, zády k našemu domu - jednoduchému bílému obdélníku s černou sedlovou střechou a s okny s oranžovými rámy.

Zahrada je mladá, stromky a keře na ní teprve zakořeňují. Stále chybí plot, a tak se občas stane, že z polí k domu zavítá divá zvěř. Srnky nebo zajíci. A občas i dýchavičný pes z druhého konce vesnice, kterého vábí sousedova hárající fena.

Kloužu pohledem po horizontu - za zvlněnými poli se rozprostírá hustá stěna listnatých lesů, chvějící se ve větru jako opilá membrána. Tráva pod mýma nohama je sytě zelená, nicméně světlo toho dne je ploché a obloha nad hlavou se utápí v jednolitém šedavém oparu. Připadám si jako mravenec v miniatuře vesnice, která je přikrytá kopulí a dovnitř je vpouštěn omamný plyn.

Obě naše fenky pobíhají kolem domu, střídavě zapichují čumáky do trávy a kontrolují horizont. Najednou vedle mě postává srnka. A kousek od ní poskakuje zajíc. A od pole k domu přichází další zvěř, další srnky a zajíci, ale i statní jeleni, krávy, divoké kočky, dokonce i něco, co připomíná lva a geparda. Srnky ani zajíci ze mě nemají strach, já nemám strach z těch kočkovitých šelem, naše fenky jsou stále v klidu a zdá se, že v konečném důsledku nikdo nemá strach z nikoho.

Nedlouho nato se u našeho domu začnou scházet i sousedé a další lidé z okolí. Někteří si sednou do trávy a začnou se modlit. Možná upadnou do transu. Všichni - lidé i zvířata - tady a teď koexistují v pokojné symbióze.

Idylka netrvá dlouho a zpoza domu začne vyvěrat ostré bílé světlo. Oslnivá záře se od svého epicentra pozvolna rozplývá v nebeský opar a zlověstně stoupá nahoru. Siluetu domu obalí ostrou světelnou konturou, stejně tak všechno, co se zrovna nenachází v jeho dlouhém stínu. Poklidnou zvukovou kulisu venkovského dne přehluší pulzující mechanický zvuk vycházející ze stejného epicentra. Připomíná řezavý zvuk vrtulí, doprovázený dunivými vibracemi, ze kterých se rozechvívá okolní vegetace.

Z bílé záře zpoza domu vyletí zaoblený kovový objekt jen o něco menší než náš dům. Působí masivně, ale klouže vzduchem s překvapující lehkostí. Tmavě tónovaný, s jemným olivovým nádechem a naleštěný jako lžíce, přičemž svět se na jeho povrchu rozpíjí v matnou abstrakci. Udělá oblouk kolem polí, kolem zahrady, snese se nad shluk zvířat v jednom prudkém, ladném manévru.

Lesklý podbřišek létajícího objektu se organicky rozevře a z něho vystřelí dvě černá chapadla. Jedno omotá kolem trupu krávu, druhé srnku. Obě zvířata následně mizí v jeho útrobách.

Popadnu obě naše fenky a běžím ke vchodovým dveřím od domu. Ten vzdušný sběrač mi proletí nad hlavou, za dům, zpátky do světla. Následuje ho krátká vzdušná vlna, která se mi sklouzne po hřbetu. Fenky odnesu domů, řeknu vyděšené ženě, ať s nimi zůstane vevnitř. Řeknu jí, že se ještě musím vrátit zpátky - jsem vyděšený, ale moje zvědavost je v tu chvíli silnější než jakýkoliv strach.

Vyběhnu zpátky na zahradu. Lidé i zvířata teď levitují nad zemí a pomalu, velmi pomalu stoupají vzhůru. Všichni do jednoho jsou otupělí, s končetinami prověšenými, volně do prostoru jako hadroví panáci. Oči - jak lidé, tak i zvířata - mají protočené dovnitř lebky, a tak je viditelné pouze krvavými žilkami podebrané bělmo.

Procházím mezi těmi těly jako děcko mezi heliovými balonky. Bílá záře je pryč. I ten mechanický zvuk je pryč. Stébla trávy jsou napnutá směrem k obloze, jako kdyby chtěla následovat levitující komunitu. S každým krokem tráva organicky obepne moji nohu. Z kapes jednoho levitujícího muže se sype jemný bílý písek - pozvolna a nekonečně.

A pak zase ten mechanický zvuk - doslova exploduje do mých uší, zavalí celou krajinu jako agresivní sonická vlna, shodí mě na kolena. Bílá záře se převalí zpoza domu do všech světových stran, pálí mě do očí.

Nad mojí hlavou se v bílém oparu vznáší silueta vzdušného sběrače. Bezvládná těla mezitím dál stoupají k obloze. Dům je najednou hrozně daleko. A já se nemůžu hýbat.

Z útrob sběrače vyhřezne chapadlo. Jeho špička se roztřepí na šest hbitých šlahounů a chytí mě za hlavu.

Přisaje se jako chobotnice, zakryje mi oči.

Topím se v černočerné tmě a cítím, jak mě za hlavu táhne nahoru, div mi nezlomí vaz.

Nohy se mi odlepují od země.

Cítím, jak se vzdaluji od našeho domu, od naší zahrady. Od mé ženy a od našich psů.

Vzduch, který kolem mě proudí neskutečnou rychlostí, se pozvolna ochlazuje a řídne.