Kruhy

• Melancholické rozjímání nad časem, pamětí a stopami, co přetrvají.

Jednou jsme se s dědou procházeli lesem. V té době jsem mu byl teprve po pas. Nechal mě, abych se bos prošel po mechu. Studilo to, ale takovým tím příjemným způsobem. Zastavili jsme se u jednoho pařezu, který tam zůstal po obrovském stromu. Byl na něm znát precizní řez pilou. Děda si k němu klekl a setřel z něho spadané listí a kousky kůry. Chvíli zkoumal letokruhy a pak položil ukazováček na jeden z nich.

„Tady ses narodil,“ řekl. Posunul prst o kousek blíž ke středu pařezu. „Tady tvoje matka.“ Ještě blíž. „A tady jsem se narodil já.“ Nakonec ho položil na samý střed. „A tohle je už hrozně moc dávno. To každý z nás mohl být někým úplně jiným.“

Nepamatuju si, proč ten strom skáceli. Ani co to bylo za druh. Vlastně si z toho dne nepamatuju vůbec nic, ale mám takový pocit, že nějak takhle se to mohlo stát, kdybychom se s dědou tenkrát vydali do lesa. Určitě by mě nechal chodit bos po studeném mechu. A jsem si jistý, že kdybychom narazili na takový pařez, určitě by dokázal číst v jeho letokruzích.

Občas přemýšlím, kým jsem asi tak mohl být v době, kdy kmen toho stromu ještě nebyl tlustší než paže malého chlapce. Byl jsem ničím v pouhém očekávání, anebo jsem byl něčím, co je už dávno zapomenuto? Kéž bychom měli paměť jako tyhle stromy, která přetrvá několikero lidských životů.