Slon v budově
- Michal Svoboda
- 6. 1.
- Minut čtení: 8
Aktualizováno: 7. 10.
Absurdní satira na korporátní život s příměsí sloní kávy a betonu.

I.
Při pohledu z okna v sedmdesátém patře budovy společnosti Quantum X na ulice pod ní získává majitel onoho vysoce postaveného páru očí okamžitý nadhled nad veškerým mumrajem, co se tam dole neustále odehrává. Skrze zvukotěsná skla by i srážka autobusu s cisternou a následná exploze zněly jen jako tlumené zadunění - nevyvedly by z míry ani neurotického papouška, co si za poslední půlrok stačil zobákem vyškubat veškeré peří na těle ve zlaté kleci v kanceláři ředitele společnosti, ctihodného Thaddea Raventhorna, touto dobou čerpajícího dovolenou ve slunném Karibiku.
V celé společnosti funguje pyramidová hierarchie, a tak se po chodbách zmíněného patra, které je zároveň i patrem nejvyšším, promenádují ta největší zvířata z celé korporátní džungle. Muži v oblecích šitých na míru, ženy v kostýmech z exotických látek, všichni s naleštěnými botami, s knoflíky s příběhem, brýlemi vyrobenými na zakázku a s pouzdry na vizitky z drahých kovů povalujícími se po kapsách, kdykoliv po ruce, aby mohly ohromovat ostatní lidi. Luxus tu je nadřazen autenticitě lidské osobnosti.
Hned naproti kanceláři ředitele je malá místnost s espresso kávovarem Zephyr od Kees van der Westen. Jedná se o plně funkční originál z roku 1987, kterému se dostává nadstandardního pravidelného servisu. Nad ním je malá podsvícená vitrína s kolekcí šálků od Ginori 1735, tehdy vzniklé ještě pod názvem Richard Ginori. Do místnosti je dovoleno vstupovat pouze ve dvou a šálky si po sobě každý musí sám umýt v přilehlém dřezu, osušit utěrkou z egyptské bavlny a následně vrátit zpět do vitríny. Tato pravidla každý poctivě dodržuje a manažeři během dne při fungování ve společnosti organicky utvářejí pokorné dvojice, které si spolu pak dopřávají šálek kávy té nejvyšší jakosti. Pravidelně se tu střídají dva druhy kávy - panamská Hacienda La Esmeralda a thajská Black Ivory Coffee, jejíž zrnka procházejí trávícím traktem slonů. Jediný, komu tento fakt vadí, je Vivienne Gale, manažerka oddělení kvality, která kdykoliv, když je v kávovaru zrovna tento druh kávy, okamžitě přechází na pití černého čaje Da Hong Pao - samozřejmě se nejedná o žádnou podřadnou směs, ale o sklizeň z druhotných keřů rostoucích nedaleko pohoří Wu-i. Sama si v kalendáři vyznačuje takzvané Hacienda Days a Da Hong Pao Days.

II.
Nejdřív si prvních zárodků onoho prapodivného zeleného kouře všimne Henrik Dahlgren, finanční ředitel, tou dobou těžce závislý na oblecích od Brioni. Nejspíš nemá valné mínění o místních bezpečnostních pracovnících, protože první, co ho při pohledu na to jedovatě zelené něco napadne, je, že na budovu zaútočili teroristi. V návalu paniky si ze zápěstí sundá hodinky Vacheron Constantin a schová je do spodního prádla, konkrétně do oblasti mezi stehnem a levým varletem. Nutno podotknout, že se jedná o maximálně pohodlné spodní prádlo od Toma Forda, tedy pouze za předpokladu, že se v něm zrovna nenachází cizí předmět z chladné oceli.
Hned v závěsu si smaragdového kouře, teď už značně zhutnělého a plazícího se po hlavní chodbě jako tichý zabiják, všimne Amelia Ashfordová, personální manažerka. Ta si okamžitě sundává prsten ze svého pravého prostředníčku, vkládá ho do úst jako lahodnou pralinku a dramaticky polkne. Raději bude ten prsten o několik hodin později hledat ve vlastních exkrementech, než aby o něho přišla úplně. A vůbec - v jejím případě by se stejně jednalo o exkrementy utvořené z toho nejluxusnějšího jídla, konzumovaného výhradně v restauracích obtěžkaných alespoň jednou michelinskou hvězdou.
Netrvá dlouho a v hlubinách zeleného kouře se utvoří robustní silueta, zhruba tři metry vysoká. Její obrysy postupně nabývají na zřetelnosti.
„To vypadá jako slon,“ zvolá udivená Amelie Ashfordová.
A nemýlí se. Slon zatřepe svýma obříma ušima, čím kouř kolem sebe rozvíří a odhalí tak svou hlavu. Má krásné, hluboké oči, kolem zdobené dlouhými řasami. Pohled podobný pohledu moudrého člověka. Vykročí kupředu - vystoupí ze zeleného kouře a konečně odhalí celé své mohutné tělo. Je velice klidný, postupuje pomalu a rozvážně. Dlažba tlumeně praská pod tíhou jeho chodidel.
Kolem se začnou shromažďovat další lidé, přičemž nikdo z nich nemá nejmenší tušení, co se to před nimi právě odehrává.
Clara Jensenová, ředitelka marketingu, přistoupí blíž ke zvířeti a věnuje mu dlouhý analytický pohled.
„Víte někdo, jak se thajský slon liší od těch ostatních?“ Ohlédne se za kolegy za jejími zády. „Tak víte?“
Henrik Dahlgren pokrčí rameny. „Nemám nejmenší tušení.“
„Proč to potřebuješ vědět?“ podiví se Amelia Ashfordová.
Clara Jensenová obejde půlkruh kolem slona. Její pohled tancuje po celém jeho mohutném boku. „Protože,“ promluví už zcela klidně, „předpokládám, že stejně jako vy, chci zjistit, co tu ten slon dělá. Možná je z Thajska a má někde na kůži vypálené logo Black Ivory Coffee. To by dávalo docela smysl.“
„Je pravda, že za poslední rok jsme od Black Ivory odebrali nějakých třicet kilo kávy,“ konstatuje Gregory Langston, manažer nákupu. Pak se na chvíli zamyslí. „A to i s množstevní slevou dělá nějakých třicet tisíc dolarů. Za to bychom si od nich už zasloužili nějakou pozornost, to je pravda.“
„Ale co teď budeme dělat s podělaným slonem?!“ vyjekne podrážděný Henrik Dahlgren, který si v mezičase stačil ze skrýše v rozkroku vyndat ony luxusní hodinky a navléct si je zpět na zápěstí. „Okamžitě někdo zavolejte do Black Ivory, že tohle teda přehnali! A tu poničenou dlažbu jim naúčtujeme! Doprdelepráce, a je tahle budova z pohledu statiky vůbec nadimenzovaná na to, aby se tu procházel dospělej slon?“
Dahlgrenova poslední slova vzbudí v lidech paniku, tedy kromě Clary Jensenové, která přistoupí ještě blíž ke slonovi, natáhne pravou ruku a prsty pomalu přejede po jeho hrubé kůži.
„Opravdu je skutečný,“ zašeptá v úžasu, čistě pro sebe, a rázem jí zvlhnou oči.
„A pak si berte všechny ty ekoaktivisty vážně,“ pohoršuje se Amelia Ashfordová. „Furt kňouraj nad pralesy a ohroženými druhy a sloni nám tu mezitím lezou do baráků.“

Na opačném konci chodby se mezitím rozestoupí dveře od výtahu, za doprovodu obligátní zvukové signalizace, přičemž z nich hbitě vyběhnou dva pracovníci bezpečnostní agentury. Oba s vytasenými elektrickými distančními paralyzéry, odění do taktických vest s různě nadmutými kapsami. Jeden z nich stále mezi zuby drží nedojedenou proteinovou tyčinku.
„Pozor, pozor! Z cesty!“ křičí jeden přes druhého, přičemž tomu s tyčinkou v puse vlastně není ani pořádně rozumět. Propletou se mezi všemi těmi manažery, zastaví se jen pár metrů od slona a v lehkém podřepu na něj namíří své paralyzéry.
„Doprdele, to je fakt živej slon,“ zvolá ten, co měl už dávno po svačině.
„Ho hu huhec dělá?“ zamumlá ten s tyčinkou v puse.
„Pánové, zachovejme chladnou hlavu,“ pronese Gregory Langston a s pozdviženými otevřenými dlaněmi se vměstná mezi slona a oba bezpečáky. „Domníváme se, že nejde o nic jiného než o zpackaný marketing. Zároveň si troufám říct, že ty vaše paralyzéry by se mohly minout účinkem.“
„Jen dodržujeme bezpečnostní proceduru, pane,“ obhájí se ten s lepší artikulací, přičemž mířidlem paralyzéru krouží kolem Langstonovy siluety a hledá nejlepší místo, kam zasáhnout slona a zároveň minimalizovat riziko zásahu otravného manažera.
„Ta vaše procedura ale určitě nezahrnuje vniknutí slona do...“
A pak se to stane. Žaludek Amelie Ashfordové najednou dostane potřebu vyjádřit se po svém k existenci onoho již zmíněného prstenu v jeho útrobách. Nutno podotknout, že se jedná o vcelku masivní prsten Rose Dior Pré Catelan ve tvaru rozkvetlé růže, tudíž oplývající nešťastně ostrými hranami. Je tedy vcelku očekávatelné, že se žaludek něčeho takového bude chtít zbavit. Amelii nejdřív přepadne drobná nevolnost, která pozvolna přejde v jemné křeče. K tomu se vcelku záhy přidá ostrý tlak pod hrudní kostí, jak se začnou svaly kolem žaludku stahovat a zase povolovat. Amelie se chytí za břicho a začne silně oddychovat. Následující mohutné kontrakce pak vženou hořko-kyselou pachuť do úst, načež v další vteřině veškerý obsah jejího žaludku vytryskne ústy ven jako splašený gejzír. Míchanice michelinského jídla a luxusní kávy pleskne o zátylek sekuriťáka s tyčinkou v ústech.
Sekuriťák v šoku rozkousne ucumlanou tyčinku. Uleptaný prsten cinkne o podlahu. Sekuriťák v šoku stiskne spoušť svého paralyzéru. Jeden kovový projektil zasáhne Gregoryho Langstona do hrudi, přičemž ten druhý do ramene. Následující elektrický výboj ho narovná jako prkno. Ruce se třepotají podél těla jako křídla papírové vlaštovky ve větru. Paralyzovaný Langston přepadává dozadu a dopadává přímo na přední nohu doposud stále klidného slona. Chobot se vzpřímí jako útočná kobra, slon jedním máchnutím masité končetiny odhazuje Langstona na vedle stojící Claru Jensenovou, přičemž oba padají k zemi jako pytle s pískem.
Následuje hrozivé zatroubení - slon vyráží vpřed! Každý, kdo mu stojí v cestě, uskakuje bokem jako komparzisté v akčním filmu. Zelený kouř se rozvíří a zrak všech zúčastněných je rázem uvězněn v neprostupné saturované mlze. Všichni slyší pouze dunivý dusot doprovázený zvuky praskající dlažby. K tomu drobné zemětřesení. Na samém konci jeho cesty se nachází onen výtah, a tak všichni očekávají hrozivý náraz. Jenže... nic. Místo toho - jako když utne - dusot ustane.
Zelený opar se pozvolna rozplyne. A slon. Nikde. Lidé se obezřetně vydají po jeho stopách otisknutých v dlažbě. Ty stopy mizí těsně před výtahem.
„Můžete mi někdo vysvětlit, co se tu právě stalo?“ pronese rozechvělým hlasem Henrik Dahlgren.
„Vůbec to nedává smysl,“ zakňučí Amelia Ashfordová, mačkajíc si bolavé břicho.
„A přesto se to stalo,“ konstatuje Clara Jensenová stroze.
Henrik Dahlgren si začne nervně drbat zarudlé čelo. „Kdoví, jaký toxiny obsahoval ten zelenej plyn.“
„Na příští poradě vedení vznesu návrh na vytvoření procedury pro zacházení se slony v budově,“ zamumlá Amelia Ashfordová. „Každopádně... musím najít svůj prsten.“ Nato se odbelhá zpátky tam, kde se pozvracela, kde pořád leží omráčený Gregory Langston.
Clara Jensenová si klekne ke zdevastované podlaze a zahledí se do středu jedné ze sloních stop.
„Možná jsme na tom všichni mnohem hůř,“ řekne, „než si jsme vůbec ochotni připustit. Ten slon byl až absurdně skutečný. A zároveň natolik absurdní, že prostě nemohl být vymyšlený.“ Položí dlaň do středu té stopy. „Co když ten slon vůbec nepřišel zvenčí. Co když tu byl vždycky s námi? Všichni tu pijeme kávu ze sloního trusu - tak co jsme vlastně čekali?“
Vivienne Gale stojí celou dobu v povzdálí. Sleduje tu spoušť, sleduje své kolegy. Opatrně nahlédne do místnosti s kávovarem. Vidí, jak otřesy od sloního běhu zbortily vitrínu, takže všechny ty hrníčky od Ginori z ní vypadaly a zbyly z nich jen střepy na podlaze.
„Zjevil se nám tu korporátní Ganéša,“ zamumlá si pro sebe, „a rozboural nám celý náš svět.“ Na chvíli zavře oči a zhluboka se nadechne. „Díkybohu, že jsem ateistka,“ vydechne nakonec.

III.
Po návratu z dovolené v Karibiku se Thaddeus Raventhorn musí zabývat hned několika výpověďmi, přičemž ještě další měly v několika nadcházejících týdnech následovat. Všechny byly podané vrcholnými manažery s kancelářemi v sedmdesátém patře, kteří byli onoho dne svědky té prapodivné události. Raventhorn o nějakých povídačkách o slonovi v zeleném kouři zprvu nechce ani slyšet, ale záznamy z bezpečnostních kamer, na kterých je to všechno jasně vidět, ho velmi záhy vrátí do těžko uchopitelné reality.
Když se tyto záznamy o několik měsíců později - navzdory přísným bezpečnostním opatřením - dostanou na veřejnost a obletí svět, sám Raventhorn v reakci na to rezignuje ze své funkce. Je to totiž v celém jeho dosavadním životě snad poprvé, kdy na tiskové konferenci, svolané právě kvůli onomu uniklému videu, není schopen danou situaci jakkoliv okomentovat. V navazující schůzi s akcionáři pak už jen sedí na židli zpovídaného, hlavu má sklopenou a pod stolem oběma rukama pomalu žmoulá kapesník s vlastními iniciály. Zatímco zuřiví akcionáři na něho neúnavně naléhají, on se navzdory sílící hlukové stěně už jen snaží rozpomenout, odkud ten krásně hebký kapesník vlastně má. Dostal ho od manželky? Od milenky? Nebo snad od svých manažerů, kteří si teď v kancelářích rovnají věci do prostých papírových krabic? Těžko říct, opravdu.
S tím kapesníkem mezi prsty se Thaddeus Raventhorn opět zamyslí nad slonem v zeleném kouři a tím vším, co následovalo, a v návaznosti na to se musí začít smát. Směje se hlasitě, křiku nerudných akcionářů navzdory. A ten smích se mu nedaří zastavit. Vlastně se o to ani nesnaží. Ono se to celé s odstupem stejně začíná jevit jako jeden velký, povedený vtip. Začíná nějak takhle: „V budově plné velkých korporátních zvířat se zničehonic zjeví opravdový slon...“ No není to k popukání?
Komentáře