Vzhůru do oblak

• Poetický příběh o dětských snech, které narážejí na svět manipulace a fanatismu.

Arona už od dětství fascinovala obloha. Často lehával na vrcholku kopce a sledoval, jak mu volavky krouží nad hlavou. Záviděl jim jejich křídla, jejich volnost - lehkost a nadhled. Stejně jako ostatní děti z okolí i on byl v určitém věku zasvěcen do umění pouštění papírových draků. Zatímco draci ostatních hýřili všemožnými barvami, ten jeho byl čistě bílý a aniž by si to sám uvědomoval, vyjadřoval tím svou pokoru vůči majestátným oblakům. Každý pohled vzhůru ho ujišťoval o jeho vlastní malosti, a stejně tak, jako jsme jen zrnkem písku v širé poušti, on vždycky toužil být pouhým zrnkem prachu ve větru.

Samotné pouštění draků ho v tomto ohledu moc neuspokojovalo, naopak - po celou dobu vnímal motouz, který pevně svíral ve svých dlaních, a který draka neustále spojoval se zemí. Ač jeho drak létal lépe než všichni ostatní draci v širém okolí, jednoho dne ten motouz prostě pustil, a vítr papírového běláska odnesl za horu a pak až neznámo kam. Aron neviděl, že by se někde zřítil, a to ho těšilo.

Na vrcholu sluncem vyprahlé hory, v časech, kdy ostré paprsky už stačily vypálit všechny syté barvy světa, stále snil o tom, že by se někdy mohl naučit létat. Nicméně rozum mu s přibývajícím věkem dával stále jasněji najevo, že se tak nikdy nestane. Právě probíhající válka mu navíc ředila myšlenky a dětské sny bledly pod nánosem strachu a nejistoty.

Jednoho dne Arona navštívil přítel z dětství, kterého neviděl už dlouhé roky. Býval to dobrý přítel, a tak dobře znal i Aronovy dětské sny. Vyprávěl mu o nebi a o poslání a po dlouhém monologu mu k pasu přidělal pás dynamitu. Ujistil ho, že s tímhle určitě vzlétne až k nebesům, zcela jistě si tam vyslouží své místo a dá svému životu smysl. Aron si tím nebyl jistý, ale jelikož byl důvěřivý a tohle všechno mu řekl muž, který už dávno opustil horu a vydal se do měst, takže toho o světě musel vědět mnohem víc než on, nechal si ten pás dynamitu na těle a šel tam, kam mu bylo přikázáno.

Když explodoval, roztrhl se jako pytel s konfetami, jen místo těch konfet z něho lítaly útržky vět - byly to věty z kázání, byla to slova s významy a v tom nejzazším momentu, kdy byl ještě při smyslech, Aronovi došlo, jakou hloupost to udělal. Do nebe se člověk přece nedostane na raketě nebo s hyperpohonem ovázaným kolem pasu - to se ví.

Ještě než se rozletěl na kusy, stačil si vzpomenout na svého bílého draka a odcházel s představou, že se nikdy nezřítil - že bude létat navěky.