Štěstí - povídka ve verši

• Kousavá miniatura o falešných nadějích, promeškaném štěstí a jménech, co smrdí smůlou.

Lars O’Flanaghn žije obyčejný život

ve stísněném bytě s oknem

s výhledem na zeď protějšího domu.

Každé ráno matně vzpomíná na budoucnost,

jakou mu předpovídají filmy a televize.

Přemýšlí nad tím, co mělo by se stát.

Vzpomíná a sní nad hrnkem černé kávy

a snaží se sílou myšlenky posunout květináčem

v okně protějšího domu.

Mýtické celebritarium,

které jak žmolek růžové mlhy objímá Hollywood Hills,

ho hypnotizuje na dálku.

Říká: „Všechno je možné, kamárade.

I když Ti někdo zkomolil jméno, všechno je možné.

Jméno se dá změnit, ten květináč nakonec posuneš.“

Že prý štěstí tu chodí samo od sebe po bytech,

Vybírá si, kým se nechá pozvat dál.

Lars O’Flanaghn tu žije už pět let.

A čeká. Čeká, až se to stane.

Až se něco stane. Zatím se nic nestalo.

Štěstí totiž nepřišlo.

Možná se zaseklo v dopravě.

Doprava je teď totiž šílená. A všichni teď jezdí taxíky…

To štěstí… třeba se jen zpozdilo.

Možná to je tím jménem… Lars O’Flanaghn.

Lidi si mohou říkat: „Člověk s takovým jménem,

to je ale smůla.“

Anebo si říkají: „Člověk s takhle nešťastně zkomoleným jménem,

tak ten by si už snad mohl zasloužit trochu toho štěstí.“

A štěstí jednoho dne nasedne do taxíků.

Taxikář zapne taxametr. Cvak!

Taxikář se zeptá: „Kam to bude?“

A štěstí na to: „Dneska mám chuť se jen tak toulat. Hezky inkognito.“

A taxikář odvětí: „Máte kliku, že lidi vlastně už ani nevědí, jak vypadáte.“