Chronicky necertifikovaný (aneb Dlouhověký podvod, kterému říkáme dospělost)

• Ostrá satirická esej o konstruktu dospělosti a podstatě, kterou zakrývá.

Rodíme se jako takzvané děti a od určitého věku jsme najednou bráni za dospělé. Jedno slovo je nahrazeno jiným, nálepka za nálepku, odeberou vám srandovně barevnou čapku s vrtulkou a místo toho dostane důležitě vypadající aktovku s vlastními iniciály a soupisem nových pravidel, které zrovna přicházejí v platnost.

Většinou se tak stane skrze jiné lidi - až dokončíme školu, až začneme chodit do práce, až převezmeme odpovědnost za svůj život a začneme si sami platit účty. Až po sexu, po první menstruaci, až dostaneme řidičský průkaz, až si ověříme schopnost neztratit se v cizím městě. Až se ponaučíme ze své první velké chyby. Nebo až vylezeme na vrchol hory, zakousneme obřího dravce a vypijeme všechna vejce z jeho hnízda. Tahleta „až až“ se od sebe liší napříč spektrem rodin, mentorů, kultur a vyznání a my se na základě toho máme nějak cítit.

Vzpomínám si, jak se mě děda snažil (neúspěšně) naučit, jak jednou dobře mířenou ránou malíkovou hranou ruky zlomit králíkovi vaz - protože dospělý chlap z vesnice by tohle asi měl umět. Vzpomínám si, jak jsem si měl poprvé něco sám vykomunikovat na úřadě. Jak jsem si kupoval první kondomy. Jak jsem se učil šlukovat cigaretu. Jak jsem před kamarády vypil svého prvního panáka rumu a nepozvracel se. Jak sem poprvé sám řídil auto na cestě na vysokou. Těch iniciačních rituálů byla celá řada a zpětně se mi zdá, že ty, které probíhají v rámci domorodých kmenů, stejně dávají větší smysl než ty, které se valí jeden přes druhý v takzvané civilizované společnosti.

Stojíte uprostřed rušné ulice a jste omíláni hodnotícími pohledy kolem procházejících jako kámen uprostřed rozbouřené řeky. Tahleta dospělost je totiž především o plnění nároků okolí a celé společnosti a výkon jednotlivce v tomto ohledu je kontinuálně a mnohdy nemilosrdně vyhodnocován.

Nejspíš teprve až dospěješ, tak budeš dostatečný...

„Takhle se dospělý přece nechová.“

„Jsi přece dospělý člověk, tak si to nějak vyřeš.“

„Chováš se jak dítě, dej se dokupy.“

„Přestaň fňukat jako dítě.“

Kolik checkpointů vlastně musíte dosáhnout, než dostanete certifikát dospělosti. A kdo všechno má vůbec právo tohle hodnotit? No přece kdokoliv, kdo tenhle certifikát už obdržel, nebo se sám už cítí být dospělým.

Jakožto děti jsme postupně obtěžkáváni očekáváními našeho okolí, odpovědnostmi, požadavky, ctěním norem, pravidel a zákonů, naplňováním představ a snů našich rodičů, ale i naší vlastní představou o dospělosti, která se v nás kontinuálně formuje - a to všechno se na nás, jak kráčíme životem, nabaluje jako lepící papírky, až to dítě pod nimi nakonec není vůbec vidět.

Ryzí děcko z toho nánosu občas vykoukne - ve více či méně vzácných momentech. Ve chvílích čiré radosti nebo nekontrolovaného hněvu. V nemoci, když není energie nazbyt a tělo i mysl se soustředí na vlastní regeneraci, díky čemuž najednou není prostor na společenské hry. Ve chvílích, kdy se opijeme s příteli a pod nánosem každodenních frustracích najednou máme touhu udělat něco spontánního, něco úplně pitomého. Když nás přepadne nutkání ukázat někomu holý zadek. Když si v autě na cestě z práce zplna hrdla zakřičíme jako vzteklé nemluvně. Když nás napadne ukrást nějakou drobnost v obchodě - čistě proto, abychom zjistili, co se v důsledku toho stane nebo nestane. Když si hlasitě uprdneme do vzácné chvíle ticha mezi bandou kravaťáků, co po sobě střílí odbornými termíny.

Vlastně těch vykouknutí skrytého děcka může být celkem dost - protože dětství nás ve skutečnosti nikdy neopustí. Jen se ho naučíme skrývat - v masivní hře, jejíž mechanismy nám jsou kontinuálně vštěpovány do hlavy.

A jak postupně stárneme, tak lepidlo z papírků zasychá, ty papírky se postupně odlepují a my opět obnažujeme naše věčné dítě.

V unaveném a pomalu dosluhujícím těle se vracíme ke své podstatě - z biologického i psychologického hlediska.

Nakonec jsme zase dětmi, ale tentokrát už bez rodičů, kterým bezmezně věříme, kteří nám můžou nakukat cokoliv, aby nás udrželi v klidu, aby nás zatáhli do hry, ve které jsme lépe ovladatelní. A i kdyby, tak teď všechny ty hry už stejně máme prokouknuté. A nesmyslná pravidla je pro únavu materiálu čím dál tím těžší dodržovat.

Starý člověk už před ostatními neprdí jen tak z rebelie, ale opět to dělá zcela samovolně, protože „to jsou prostě jen prdy... co je na tom, ježiškriste“. Nejeden bručoun už nemá problém se ozvat, když mu někdo říká něco, co ho vlastně vůbec nezajímá. Babička v důchoďáku je přesvědčená, že spolubydlící, co se sotva hýbe, jí v noci krade pudinky z ledničky a kuje proti ní pikle - a nenechá si to nijak rozmluvit. Starý pán „zaparkovaný“ do hlubokého křesla zuřivě tluče holí do nohy přilehlého stolku a mručí, protože už neví, jak lépe se má vyjádřit, že „tu podělanou přesnídávku“ po sto padesáté už prostě jíst nebude.

Životní cesta má tvar kruhu. Končí tam, kde začala. A naše vnitřní dítě je s námi v každičkém bodu tohoto kruhu, protože se nikdy nezměnilo v dospělého. Dítě je skutečná forma života. Dospělost je konstrukt... abyste věděli. Vy parchanti...