Protivítr

• Osobní meditace nad tím, proč mě silný vítr dokáže vždycky tak vytočit.

Ráno sedíme se ženou na terase, pijeme kávu, jíme sušenky. Psi si hoví v trávě. Tak to u nás prostě bývá. Slunce září, hřeje na kůži a proniká až do kostí. Ladí nám klouby po dlouhé zimě, která se s přibývajícími roky zdá být čím dál hůř snesitelná.

Díváme se do zahrady a promýšlíme, co si počneme se začínajícím jarem - co by se během roku dalo stihnout.

Dokonalé ráno, říkáte si, jenže to by u toho nesměl foukat tak silný vítr. Ten den mělo silně foukat od rána až do večera, a když máte dům na kraji vesnice mezi poli, tak to fičí o to víc.

Postěžuju si, že je ten vítr fakt otravnej, s čímž moje žena souhlasí, ale víc to už neprožívá. Popravdě počasí celkově prožívá míň než já - dlouho trvající škaredé počasí mě vždycky hodí do deprese jako prvního. Takový déšť může být fajn, když vám zaleje zahradu a doplní nádrž na vodu, ale nesmí pršet v kuse několik dní za sebou. A ze všeho nejhorší pro mě je právě ten vítr.

Ještě jednou si postěžuju. Já to tak mám - dokážu být protivný, když se svět zrovna nechová tak, jak si představuju. Žena mezitím zmizí do domu převléct se do pracovního, že půjde dělat něco na zahradě, větru navzdory - možná přesadit jahody, možná vymyslet nějakou novinku. Tak to totiž má zase ona.

Já dál sedím na terase se psy a chci se chvíli kochat pohledem na včera posekaný trávník. Byla to docela fuška a na čerstvě posekanou trávu se vždycky hezky kouká.

Jenže tu je ten vítr.

Ten proklatej fičák, co snad ještě nabírá na síle.

Sedím v křesle, dům za zády, vítr se do mě opírá z boku.

Zavřu oči a soustředím se na jeho intenzitu, protože když mě něco štve, tak tomu sebetrýznivě věnuju o to víc pozornosti. Když už strháváte strup, tak potom ještě zatlačte ostrým nehtem do obnažené rány - tak to je můj styl.

Chvíli nato se mi v hlavě zrodí podnětná myšlenka - co mi na tom větru vlastně tak moc vadí?

Že na mě takhle doráží? Jako neúnavný šikanátor, co si nechce dát voraz.

Nebo že se do mě bez ustání opírá a tím mě brzdí?

A pak to přijde - vzpomínka z útlého dětství.

Je mi šest, možná sedm. Sedím na prvním pořádném kole a mám radost, že na něm dokážu už celkem obstojně jezdit. Jsem mezi staršími kluky - vždycky jsem se pohyboval mezi staršími, hlavně díky mému o šest let staršímu bratrovi. V určitém období jsem pro něho musel být jako koule u nohy. Vím, že ve spoustě věcí se nemůžu se staršími kluky poměřovat - na kolech mi klidně ujedou, kdykoliv se jim zachce, a tak si dávám pozor, abych je moc neštval a oni nepociťovali tu potřebu nechat mě v prachu za sebou.

Poflakujeme se po mé rodné ulici a kluci se domlouvají, kam pojedeme. Mně je jedno kam, hlavně chci patřit do party.

Banda se dá do pohybu, a tak se vyhoupnu do sedla a taky šlápnu do pedálu. Jenže moje kolo se ani nehne. Pevně svírám řídítka, zabírám nohama, ale kolo pořád stojí na místě. Podívám se za sebe a vidím, jak mě jeden z kamarádů drží za sedlo a nechce pustit. Zaberu o to víc, zalomcuji kolem, dupu do pedálů, pořádně, ale to kolo se ani nehne. Začnu se vztekat, až mi z toho vyhrknou slzy. Kamaráda to spíš pobaví, tak to kolo drží dál a já lomcuju řídítky, lomcuju celým kolem, stojím na obou šlapkách, zabírám nohama, snažím se odlepit z místa. A pak, pak mě konečně pustí a já spadnu. Spadnu na štěrk, odřu si loket a koleno, ale hlavně odřu to fajn nové kolo.

Tak přesně na tohle si vzpomenu, když se do mě na terase opírá vítr. Těžko říct, jestli se to všechno stalo přímo takhle, protože vzpomínky bývají ošemetné, ale to, co jsem tenkrát cítil, se mi teď vrátilo v té samé podobě, v jaké jsem to cítil nějakých třicet let nazpět. Až z toho zamrazí.

Ten pocit mě hodí do další vzpomínky. Tentokrát mi je deset let - všední den na základní škole, sedím v lavici ve třídě a snažím se být „slušnej kluk“, ten, co moc nepřekáží a koho je snadné přehlédnout. Jenže kluci ze třídy mi drátem přivázali židli k lavici a stejně tak mi k ní přivázali i batoh. Nemůžu si odsunout židli, nemůžu si vzít batoh. Vyučovací hodina zrovna končí a děcka se začínají balit, zvedají se z lavice. Taky bych rád zmizel, ale nemůžu - sedím na přidrátované židli a lomcuju svým přidrátovaným batohem. Začnu se vztekat, začnu u toho brečet, dál lomcuju batohem i židlí a ty kluky to hrozně baví.

A v návaznosti na to si vzpomenu, jak jsem celých sedm let jezdil na střední školu na kole - protože jsem se nechtěl řídit jízdním řádem a mačkat se s cizími lidmi v autobuse. A během těchhle let občas pršelo a já dojel na první hodinu celý promáčený. Občas silně mrzlo a mně z toho doteď každou zimu vysychá a praská kůže na rukách. A taky občas silně foukalo. Pořád si pamatuju na tu fušku, když jsem jel na kole do školy hlemýždím tempem, foukalo na mě z boku, a tak jsem byl na tom kole nakloněný na stranu, abych nespadl, a v určitou chvíli jsem si říkal, jestli by nebylo lepší prostě sesednout a jít dál pěšky. Měl jsem totiž pocit, že při každém šlápnutí do pedálu se posunu jen o kousek a jinak stojím na místě, žádný setrvačný pohyb dopředu.

Ten vítr beru jako osobní útok, jako něco, díky čemu budu ve svém úsilí v životě nakonec vypadat směšně. A přitom fouká i všude kolem, stejně tak se opírá do všech ostatních a do věcí kolem. Ohýbá stromy, víří prach a dává zabrat ptákům, co krouží nad polem támhle o kus dál. Je to dlouhodobá, otravná, vyčerpávající konstanta, co se vrtá v dětských bolístkách.

Přemýšlel bych si o tom dál, ale zrovna přišla moje žena, že by potřebovala najít pumpičku, protože kolo od zahradního kolečka je úplně prázdné. Zatímco já si tu píšu o nějakém větru, tak ona mezitím začala přesazovat ty jahody. Já si tu přemýšlím a žena mezitím za rohem řádí s rýčem - tak to u nás občas prostě bývá.

Přestanu psát a půjdu se do podkroví podívat po té pumpičce - ten vítr totiž nikdy nezmizí. Moje dětství je už dávno pryč, ale vítr se čas od času zvedne. A občas bude foukat proti mě. A pěkně silně. Záleží, jakým směrem se vydám. Každopádně vítr už dál nemůže být výmluva, i když by to tak bylo pohodlnější. A ta pumpička se sama nenajde.