Mikrovzpoura

Někdy si odpoledne v práci, kdy mám pořád ještě mraky nepřečtených mailů, tlačí mě termíny, měl bych se připravovat na důležitý audit nebo tak něco - tak někdy si takhle pozdě odpoledne ulítnu myšlenkami bokem a začnu přímočaře přemýšlet nad tím, jestli si dneska nedám ještě jedno kafe. Čtvrté nebo páté. Kafe z toho robustního kávovaru v kuchyňce, kde asi už bude zhasnuto a většina administrativní budovy už bude zet prázdnotou.

Kafe takhle pozdě prý už není zdravé. Tedy - kdoví, co by na to řekli Italové. Ale stejně by další kafe už nedávalo moc smysl, protože za chvíli stejně budu balit a půjdu domů. To já si prostě jen tak přemýšlím, a říkám si, že by vlastně nebylo od věci si jen tak... ulítnout.

Jen si to představte.

Hluk startujícího kávovaru, jak se rozléhá do chodby.

Jak z něho začne vycházet hnědý čůrek horké tekutiny.

Představte si temnou kapalinu v bílém porcelánu.

Ten nudný, neinovativní, zcela zaměnitelný tvar hrníčku na kávu, co se pomalu plní. A do něho se přelévá celá moje unavená mysl.

No jo, nakonec nabývám dojmu, že ještě jedno kafe před odchodem by bylo fajn, když nad tím tak přemýšlím.

Jako hořká tečka za celým tím ospalým dnem.

Dát si ještě jednu kofeinovou šlehu. V tichosti si trochu zablbnout. A pak se zhroutit do vlastní neurózy.

Takže heleď se. Hele, hele, hele - já si to jedno kafe navíc nakonec dám. Prostě si ho dám. Vlastně na něj už ani nemám nijak extra chuť, ale kdybych se teď nezvedl od svého stolu, od toho počítače, a nedošel si do kuchyňky to kafe udělat, tak by to prostě byla prohra. Jedna velká prohra v boji za trochu té autenticity ve vlastním životě.

Někdy je prostě trocha té rebelie to nejlepší, co můžete v daný moment udělat. Abyste si připomněli, že žijete. Že nejste jen automatizovaný nástroj. Abyste si připomněli, jaké to je zase na chvíli získat kontrolu.

Jdu tedy pryč, vycházím z kanclu - přímo do kuchyňky. Kávovar se už stačil vypnout, tak ho ukazováčkem pravé ruky zase proberu.

Startuje jako rozespalé monstrum. Chrčí a bublá, až by se mu jeden chtěl za to pošťouchnutí zpětně omluvit.

Konečně si odplivne a je mi k dispozici. Naordinuji si sedmdesát mililitrů introvertní rebelie střední síly, přímo do jednoho z těch nevzhledných hrníčků. Bez cukru a bez mléka, samozřejmě! Prostě lungo, řekl by kdokoliv mimoděk, kdybych tu teď zrovna nebyl úplně sám.

Opřu se zády o zeď a nechám hrníček, aby mi prohřál konečky prstů. Počkám, až kafe trochu zchladne a vyvane.

Napiju se a v tom tichu se zamyslím, jestli vůbec dokážu poznat kvalitní kávu. Určitě poznám kávu, co mi nechutná, ale kvalitní, tak to těžko říct. Rozhodně ale dokážu rozpoznat, když se najednou ocitnu uprostřed parádní chvíle - a tohle je jedna z nich, to vám teda povím.

Ono totiž není úplně od věci zachovat se k sobě hezky a takhle zdánlivě nesmyslně pozvat sám sebe na šálek kávy - dát si vědět, že ti na sobě samém pořád záleží, a dopřát svému autentickému já trochu pohody a klidu.

Jakmile nabydu pocitu, že se mi alespoň pro dnešek podařilo zachránit svou vlastní duši, vyleju zbytek toho nijak extra dobrého kafe do dřezu a konečně odcházím domů.