Dívka v šatech z předešlé noci

• Ospalá reflexe nad každodenním voyeurismem, domýšlením a příběhy, kvůli nimž míjíme vlastní zastávku.

Brzy ráno, v kolébající se soupravě metra, zahlédnete dívku, která sedí u okénka ve večerních šatech— a hned vám je jasné, že se jedná o šaty z předešlého večera, z předešlé noci. Černé, upnuté, už trochu pomuchlané, kolem trupu lehce pootočené — kolmý šev už nekopíruje bok těla, ale stáčí se do viditelného oblouku.

Hned vás - stejně jako kohokoliv jiného v tom metru - napadne, že tahle dívka dnes ráno postrádala svůj šatník, že rozhodně nespala u sebe doma. A soudě podle opotřebovaného líčení a (navzdory veškerým ospalým snahám) neposlušného účesu to možná ani neplánovala.

Domyslíte si doznívající pachuť alkoholu v jejích ústech a štiplavé pálení v unavených očích pod náporem mihotajících se světel.

Podívá se na vás, jen letmo, trochu stydlivě, a vidí, že vy pozorujete ji. Určitě jí je jasné, že vy víte. A vy víte, že ona ví, že vy víte. A pokud jste alespoň trochu galantní, tak si odpustíte jakkoliv jemnou grimasu nebo posunky, odpustíte si jakkoliv hodnotit, jednoduše odvrátíte zrak a necháte celou situaci samovolně doběhnout a rozplynout se v čase.

Myšlenky jsou však neodbytné a kolečka v hlavě se stále točí s podobnou vervou, s jakou se souprava metra řítí kupředu po táhlých kolejích.

Snad to byl pěkný večer.

Snad to byla pěkná noc.

Snad bez nepříjemné dohry.

Snad nebude následovat zklamání.

Snad si ta dívka všechno pamatuje. Domýšlení totiž někdy bývá tím nejhorším, čeho se může lidská mysl v takovýchhle situacích dopustit.

A pak vám dojde, že i vy si zrovna domýšlíte. Vytváříte si vlastní narativ na základě několika indicií, doplňujete informační mezery dramatickými detaily, protože my lidé jednoduše máme rádi dramata. Máme rádi, když se příběh dá lehce (spíš více) okořenit, trochu opepřit.

Porozhlédnete se kolem sebe a vidíte, že i ostatní lidé si domýšlí. Někteří si šeptají, někteří se ani neobtěžují šeptat. Někomu je to jedno. Někdo tam byl taky, a tak si vzpomene na svůj příběh, který možná byl a možná nebyl dramatičtější než cokoliv, co včera v noci zažila ta dívka v černých šatech.

Ta dívka má hlavu sklopenou a až meditativně čeká na svou stanici. Určitě se těší do sprchy a na to, až se oblékne do čistého oblečení. Poté ji vidím v pohodlném, volném triku z bavlny a vzdušných kalhotách, třeba ze lnu. A v botách, ze kterých se dá snadno vyzout.

A možná se převlékne rovnou do pyžama a zaspí celý zbytek tohohle dne.

Možná, pravděpodobně.

Možná si všichni moc domýšlíme.

Možná to je ze všech těch seriálů a jejich přepjatých narativů.

Možná byla jen na večírku, který se protáhl. Ono když jste ve společnosti fajn lidí, tak někdy prostě nevíte, kdy máte dost. Ale jak jsem už zmínil - možná si jen moc domýšlím. Mezitím metro dorazí na její stanici. Dívka se zvedá, lehce zavrávorá - třeba jen únavou - a vystoupí ven. Mizí v davu.

Dojde mi, že jsem si domýšlel možná až moc a promeškal jsem svoji vlastní stanici. Dveře se mezitím zavřou a metro se dá opět do pohybu.

A takhle to prostě funguje - sleduješ cizí příběh a mezitím ti ujíždí tvůj vlastní.