Hlava v mlze (Básně, svazek 2)

• Snová sbírka básní prodchnutá nostalgií, popkulturou a tichým zoufalstvím.

POSTELOVÝ SVÁTEK

Tohle je můj sedmidenní postelový svátek,

makám na svém zpoceném prostěradle,

makám na tom,

stejně jako na tom makal John Lennon s Yoko Ono

v Montrealu.

Dny se střídají s nocemi-

slunce je nad mojí hlavou

a potom je slunce pod mojí postelí.

Nemám hlad a nejsem žíznivý,

jen si užívám svůj sedmidenní postelový svátek,

píšu pár věcí, pár slov na protest...

na protest kdovíčeho-

už si to nepamatuju

a/nebo mě napadají samé zbytečnosti.

A šestý den si přeji,

aby bylo ještě víc takových dní přede mnou.

A poslední den...

kafe je vylité, prostěradlo je špinavé,

auta najednou troubí až příliš hlasitě

a to už nezbývá ani špetka času

na žádný z mých

postelových protestů.

DĚTSKÁ FLOTILA

Všichni kluci a všechny holky z města

vysedávají u jezera a předstírají,

že to jezero je moře.

Štěpán je pirát, Marta je ryba,

ryba, co vyskočila z vody,

ona je totiž mořská panna, Štěpáne,

ty jeden hlupáku hloupoučkej.

Robert je rybář,

co chce chytit Martu,

ale Marta se vzpírá,

protože ví, že Klára,

která je zrovna teď královnou všeho,

je do Roberta zamilovaná.

Královna Klára je do tebe zamilovaná,

Roberte, ty jeden hlupáku hloupoučkej.

Adam je opilý jako dělo,

Edita je štěstěna

a všichni ostatní nejsou nic víc

než voda mezi nimi.

PISTOLNÍK TOM

Pistolník Tom se posledních pár dní

poflakoval kolem místní banky

s nabitou pistolí v kapse.

Potřeboval peníze,

aby si mohl koupit nový život,

takový, jaký často vídal v televizi:

Celebrity, rychlá auta, žhavé kočky,

kola-kokain & neonová záře

v samém centru města,

buržoazní párty & smradlavé doutníky.

Pistolník Tom tu banku nakonec vyloupil,

ale na útěku ho střelili

zezadu do hlavy

a on na místě zemřel.

Ještě toho večera

se koroner skláněl nad jeho mrtvolou

a stroze konstatoval,

že se zas až tak moc nestalo —

že ten chlápek už stejně pomalu umíral,

jelikož mu v hlavě nezastavitelně rostl

zhoubný televizní nádor.

HODINA DIVOCHŮ

Tucty mladých vysedávají ve svých autech

ve starém, polozapomenutém,

avšak čerstvě nalezeném autokině,

sledují skvělého Marlona B.,

jak na plátně řádí jako divoch,

naslouchají jeho uhrančivému hlasu

skrze rádio.

Někteří se u toho na zadním sedadle milují,

někteří tahají kouř z cigaret,

většina z nich pije koka-kolu

a mezi tím vším,

– v nepříliš vzdálené temnotě –

les pod bledým měsícem potichu promlouvá

vlkodlačím jazykem,

aniž by to kdokoliv z nich byť jen tušil.

Řev černobílých motorek,

řev černobílých divochů,

všechen ten řev přehlušuje okolní svět.

Tucty mladých se aspoň na chvíli

ztrácejí v interiérech svých aut,

ztrácejí se na filmovém plátně,

ve filmovém pásu,

ztrácejí se v srdcích těch,

co jim jsou teď nejblíž,

ztrácejí se před okolním světem,

i když – stejně jako ten vlkodlačí les –

všichni spočívají pod tím samým

bledým měsícem.

HOTELOVÉ BLUES

Stařec zpívá své ohrané hotelové blues,

sedí na posteli a nedělá nic,

jen si stěžuje skrze své rozechvělé hrdlo.

Déšť za oknem je jeho kapelou,

kap, kap, kapy, kap, no...nic chytlavého,

o moc objevnou melodii se nejedná.

Jeho jediným posluchačem

je tenhle rozblikaný, červený neonový nápis

a stará, tlustá upírská krysa,

která žije v duté stěně u postele.

Stařec zpívá své ohrané hotelové blues

a ví, že právě on by mohl být tím,

o kom kdysi zpíval Elvis...

že by mohl být tím,

kdo pomalu umíral

v Hotelu zlomených srdcí.

Byl totiž tak osamělý,

že by to tak vážně mohlo být.