Přímo do hrudi! (Básně, svazek 1)

• Úvodní salva básní, kde se surreálno střetává s každodenností.

DÍRA, VELKÁ JAKO PĚST

Někdo tomu chudákovi vypálil pěkně velkou díru do srdce.

A aby to nestačilo, ještě přišel o domov.

Míval byt a ten mu zase jednoho dne vypálila sousedka

- prý spadená cigareta, a proč vlastně ne,

vždyť pořád hulila jak fabrika.

Ale čert vem tu ženskou,

co shořela jak papírový drak,

tady jde o toho chlápka,

co měl v srdci vypálenou díru, velkou jako pěst.

Vylehával, kde se dalo,

u kamarádů, na nádraží, pod stolem v hospodě.

Jednou si takhle ležel na lavičce v parku

a ksichtil se pod paprsky odpoledního slunce.

Kolem něho se seběhla parta dětí

a ta děcka mu dírou v hrudi začala prohazovat mince.

Byla to zábava – ono je spousta věcí zábava,

teda dokud se někomu něco nestane.

A tak se stalo,

že ten muž v zápalu hry umřel.

Nebylo se čemu divit,

vždyť měl do hrudi vypálenou díru,

velkou jako pěst!

Jedno děcko řeklo:

"To je ale blbost, už mě to stejně nebaví."

VESMÍRNÁ ODYSEA

Uhnul jsem z oběžné dráhy—

kruhové objezdy mi totiž nedělají dobře,

obrací se mi z nich žaludek.

Uhnul jsem z oběžné dráhy,

vystřelil jsem jako zbloudilá kulka,

která letí mimo všechny cíle

a letí, dokud neztratí rychlost

a nespadne.

Nepočítám světelné roky,

na to je tu až moc velká tma,

letím do neznáma,

letím pořád dál, dokud to jenom jde.

Míjím Saturn,

a za Plutem si rozbalím poslední svačinu,

nechávám za sebou drobky,

vůbec to tu neznám, pořád letím,

hm, stále letím,

letím kolem hvězdy -

ta sežehne veškeré mé oblečení,

jsem nahý a pořád letím,

letím dál, někam,

kde to vůbec nepoznávám,

i když vesmír

je ve všech směrech pořád stejný.

Takže vlastně ani nebude vadit,

když místo letu začnu padat...

hlavně že nestojím na místě,

že se netočím v kruhu—

kruhové objezdy mi totiž nedělají dobře.

Během pádu dělám kotrmelce

a mám mysl plnou souhvězdí.

DEN, KDY JSEM VYHOŘEL

Dneska jsem oficiálně

vyhořel.

Zahořel jsem na posteli,

když jsem musel vstávat do práce—

v 5:30 přesně;

budík jsem posunul natřikrát,

pokaždé i patnáct minut dopředu;

zahořel jsem ve dveřích,

když jsem odcházel z bytu,

v horečkách jsem nastoupil do auta

a odvezl jsem se do práce.

V autě jsem musel mít stažená okýnka,

jak se mi kouřilo z pokožky.

Zaparkoval jsem na parkovišti

jako zbloudilá dýmovnice

a schoval jsem se v kanceláři.

Normálně by to byl den

jako každý jiný,

den, kterým bych se proseděl,

ale tentokrát to bylo jinak—

stalo se něco podstatného.

Dneska jsem totiž vyhořel,

zahořel jsem

a zmítal jsem se v horečkách.

Moje práce mi už nedávala smysl;

spánek a cokoliv jiného

rázem mělo mnohem větší smysl,

ale tohle... tahle práce fakt už ne.

Zkusím se z toho nějak vypotit.

Počkám si na výplatu

a uvidím,

jestli se to zase nezlepší.

NA BŘEHU

klečela na břehu v jemném písku,

vlny se jí rozrážely o bělostná záda

a slanou vodou – starověkou jako sám život –

si z vlasů vlnících se až k pasu

vymývala motýly.

Purpurové, smaragdové, sinavé,

v barvě večerního měsíce,

v barvě krvácejícího slunce,

zbarvené jako tygří oči;

všichni byli za ta dlouhá léta,

po která v těch vlasech přebývali,

dočista vysušení – jako listí v podzimu.

Padali do moře,

pouštěli tam barvu

a rozpouštěli se

a na hladině tvořili úžasně barevné,

pozvolna se vlnící obrazce,

které byly nakonec rozptýleny

jediným silným úderem přílivu.

A ta bledá dívka se zvedla

a drala se vodou dál od břehu,

hlouběji do moře.

Zmáčené bílé šaty se jí lepily na tělo,

vlasy k němu přiléhaly stejně tak

a šedavá pustina nad horizontem

započínala šeptat věčný sen.

Moře dívku nakonec zcela pohltilo

a ona se naposledy nadechla,

vdechla do plic tolik slané vody,

kolik se tam jen mohlo vejít,

a pak už nevydechla,

už nikdy víc.

Nedlouho nato se v různých

koutech světa

začali z larev líhnout krásní motýli.

Purpuroví,

smaragdoví,

sinaví,

v barvě večerního měsíce,

v barvě krvácejícího slunce

a někteří z nich

zbarvení jako tygří oči.

DĚTSKÉ AUTOPORTRÉTY 

Duchové našich předků se nám neustále vzdalují,

mají tváře jako čerstvě naleštěné sklo

a vyprávějí v jazyce,

který až moc rychle ztrácí zvučné slabiky.

Když nás opíjejí nostalgií,

máme bolavá břicha,

máme unavené oči

a máme popletené světové strany—

Slunce vychází na západě

a Měsíc černá na obloze v závoji negativu.

Kontemplativní žmolky vzpomínek

drhnou v hrdle,

nepoznáváme se na vlastních dětských autoportrétech

a naše přítomné já najednou vypadá tak odcizeně

oproti tomu,

co jsme dříve kreslívali s takovým nadšením.

Zbyly nám jen prsty,

co už neumí kreslit.

Jen bolavé prsty

a oteklé klouby.