Tady Bůh, prosím zanechte vzkaz (Básně, svazek 3)

• Sardonický koktejl básní o víře, zoufalství a absurditě života.

OTÁZKA VÍRY

Propadli vzteku,

silnému jako burácení

válečných filmů.

Někdo jim řekl,

že hvězdy mezi sebou

nemají žádný význam,

že se na nebi jen tak

ledabyle rozsypaly.

Tapety se

pod děravou střechou

odlupují od stěn

a podlaha nasává vodu

jako opilá houba.

Květinové vzory

otrávily jejich oči.

Květinové vzory

rozostřily jejich mysl...

A tak svoje hlavy naložili

do těžkého vína,

aby se obrousily

ostré hrany světa,

všechny prsty zabořili

do nádob s tretkami,

aby uklidnili jejich mysl,

nechali se jimi okusovat,

nechali se okusovat...

Vzpomněli si

na staré rituály,

vzpomněli si,

kde rozsypali

poslední drobky svojí víry,

a jejich Pán

se pořád válel u bazénu,

ignoroval čas,

cenil zuby na dotěrné komáry,

co mu přinášeli dary,

opaloval se, věčně na vrcholu sil,

věčně vysmátý a bez trenclí.

A když jejich Pán pořád a neustále

nezvedal telefon,

zase propadli vzteku,

ty nalezené drobky víry

rozdrtili na prach

a vrátili se do svých domů

s děravou střechou,

s odlupujícími se tapetami,

zasedli

a dál proklínali nekonečný déšť.

BLBÁ, SMUTNÁ SRANDA

Zatáhni mě za ukazováček, povídám.

Ty to uděláš a odpadne mi nos.

To je blbý vtip, říkáš si

a rozbrečíš se mi před očima.

Chci tě utěšit, chci tě rozesmát,

a tak říkám: zatáhni mě za ukazováček,

ještě jednou mě zatáhni za prst.

Ty zatáhneš

a moje hlava vyletí vzhůru,

vzhůru jako raketa,

mezi mraky, mezi hvězdy.

Jenže ty se vůbec nesměješ

(i když já už to stejně nevidím),

místo toho se klepeš a pláčeš,

protože jsi tu zůstala úplně sama.

ZEBRA

Zpropadená zebra leží na silnici

mezi nákupním centrem a vintage parkem —

na placku uválená zebra,

co se vpíjí do asfaltu,

celá kropenatá od kamínků.

Tahle zebra se zbavila

všech černých pruhů,

a tak se skládá jenom z těch bílých:

bílých, hranatých pruhů,

nudně symetrických a symetricky nudných,

jako kostra pixelové ryby.

Zpropadená zebra, co si nechá šlapat na záda,

rozmnožená po celém městě

a po městech za městem —

co si budeme povídat,

není vůbec originální,

a tak ji všichni ve spěchu jen přecházejí

nebo přejíždějí.

SPISOVATELSKÝ NONSENS

Červí mozek v cizojazyčném dešti,

rty jako granát & zalomená žíla,

ruce bez prstů u futuristických hipsterů,

roztříštěné růže & napůl rozlité ústřice.

Čtyřoký obličej bez nosu

& antická socha v ručníkové póze.

Nesmysl nad nesmysl

& kapka zklamání v každé větě.

Starý psací stroj s hořícím papírem

& spisovatelova hlava —

v přetlaku na dřevěném stole...

zatímco jeho znuděné tělo

si odskočilo do koupelny.

REZAVÁ RYBKA

Jeden šťastný blbec

uloví malou rybku -

jasně že by si něco přál,

jenže ta rybka není zlatá,

ona je jenom rezavá.

A tak s ní ten blbec

plácne o kámen,

odnese si ji domů,

osmaží ji na pánvi

a celou ji sní.

Ani u toho pořádně nekouše -

vlastně ji rovnou spolkne.

Tři dny nato

ho naleznou mrtvého -

v tom samém bytě,

na podlaze, vedle postele.

Prý musel umírat

ve strašlivých bolestech.

Když ho otevřou,

najdou v něm pár

ostrých rezavých předmětů

- a ty mu rozpáraly vnitřnosti.

Proč by jen polykal rezavé hřebíky,

podiví se patolog.

Blbec jeden nešťastnej...

Čert ale vem toho blbečka,

tohle je totiž příběh o zlaté rybce,

jejíž jediné přání bylo,

aby jí už nikdo neotravoval

se svými pitomými přáními.

A tak prostě zrezivěla,

aby už nikoho nenapadlo,

že by mu mohla něco splnit.

Jen tomu nenažranýmu blbečkovi

to - samozřejmě - vůbec nedošlo.